Vstávám z lůžka a nechávám pološero proniknout pod má víčka. Rozloučím se spolucestujícím, sekretářem Státní meziparlamentní komise, která se zabývá zachováním památky obětí „proti-teroristické“ operace na Donbasu, represí a války a šourám se z vlaku. Venku vládne ocelová šeď a z nebe se snášejí drobné kapky. Pěkné uvítání v Kyjevě, pomyslím si. Po pár ukrajinsko-českých rozhovorech usedám do staré tramvaje T3SU československé výroby. Za chvíli jsem na hostelu, kde mě vyzvedává Taras, můj průvodce Dnem nezávislosti. Po chvíli stoupáme vzhůru ulicí Andrijivskyj Uzviz okolo chrámu sv. Ondřeje a poté klessáme k Náměstí nezávislosti. Právě zde, na Majdanu, se před třemi roky odehrály demonstrace, které vyústili ve smrt 130 lidí, a nadobro poznamenaly Ukrajinu. Ovšem dnes, pln tváří očekávajících vojenskou přehlídku a oslavy Dne nezávislosti, nepůsobí zlověstně.
Náměstí i přilehlý bulvár Chreščatyk je zaplněný ukrajinskými vlajkami, lidmi oblečenými buď v krojích či v tradičních vyšívaných košilích, vojáky, kteří bojovali či stále bojují na Donbase a mladými policisty, kteří symbolizují asi nejúspěšnější počin od protestů na Majdanu – policejní reformu. Na samotném Majdanu je pódium z obou stran vyzdobené modrou a žlutou a na něm zrovna pronáší projev prezident Petro Porošenko. Projev, kterému dominuje válka a nové, evropské směřování Ukrajiny. S posledními slovy „sláva Ukrajině“ náměstím a bulvárem duní potlesk. S Tarasem usedáme před budovu, která je kopií hotelu International v Praze či Paláce kultury a vědy ve Varšavě a pozorujeme hemžení pod námi.
Oslavy Dne nezávislosti v Kyjevě 24.8.2016
Z vyvýšeného místa je možné pozorovat oslavující, jak se snaží najít co nejlepší místo na pozorování vojenské přehlídky. Většina z mladších účastníků má na tvářích namalované ukrajinské vlaječky, jsou zahaleni v ukrajinské vlajce nebo na sobě mají trička s ukrajinskou tématikou. Symboly nově nabytého patriotismu. Být Ukrajincem je prostě cool. O znovunabytém sebevědomí si povídáme i s Tarasem. Ten sice glosuje vojenskou přehlídku, která připomíná sovětské časy, slovy, že se jedná o „nástroj státní propagandy, která má za cíl ukázat, že je vše pod kontrolou a ruské agrese se není nutné obávat“, avšak slova o bujícím nacionalismu mi potvrzuje. Sám se účastnil protestů na Majdanu. Ačkoli je ještě spousta věcí, které se, jak doufá, postupně vyřeší a stále je největším problémem korupce, mladí a vzdělaní cítí znovunabytou hrdost a sílu. „Víme, že se všichni můžeme zapojit a společně věci změnit.“
Spousta reforem, které nejsou tak vidět, probíhají na lokální úrovni. Kyjev nebo třeba Lvov toho mohou být příkladem. Upravené a uklizené centrum města s volně přístupnou WiFi skoro na každém náměstí. Na ulicích hrající muzikanti a tančící lidé, spousta koncertů či jiných kulturních akcí. K tomu stařičké tramvaje a autobusy, mimo centrum oprýskané budovy pamatující lepší časy. I taková je Ukrajina, země plná kontrastů, na pomezí zaostalosti a modernity.
To se však již dává pomalu do pohybu vojenská přehlídka. Nejprve odklušou nastoupení vojáci ze všech možných útvarů, kteří na sobě mají poprvé nové uniformy. Ty byly navrženy dle britského vzoru a obsahují motivy Ukrajinské osvobozenecké armády z let 1917 – 1919. I ty jsou symbolem nové definice Ukrajiny – jako státu náležejícího do Evropy, nikoli do Eurasie. Posléze zažehnou své motory stojící vozidla. Jako první vypustí hustý dým dieselové motory stále ještě stojících tanků. Po pár minutách se začínají pohybovat. Bulvárem tak projíždí technika od tanků T64 Bulat, po vozidla mechanizované pěchoty BMP-2. Možné je také spatřit raketové systémy Grad, či Smerch, rakety středního doletu Buk a balistické střely Točka-U (neboli SS-21 Scarab v názvosloví NATO). Tedy další z mnoha kontrastů – vojenská technika zděděná z dob Sovětského svazu ovládaná mladými vojáky v uniformách západního typu. Bulvárem se valí hustý dým a z nebe se začíná snášet hustý déšť, který s posledním projíždějícím vozidlem úspěšně rozhání davy lidí. Přesto se někteří ještě zastavují a hovoří s vojáky a vojačky.
Já s Tarasem pomalu brouzdám pryč a bavíme se o problematickém získávání víz do Schengenského prostoru. O tom, jak je pro něj náročné a drahé jet do Varšavy, kde má část svého byznysu. Jak musí projít administrativním procesem, který zabere několik dnů a jak vyčerpávající je cestovat autobusem, který pokaždé čeká nejméně čtyři hodiny na hranici. Když míjíme ulici, která je lemovaná stromy a na každém z nich přilepený plakát se jmény a fotkami lidí zabitých ostřelovači během protestů na Majdanu, náš rozhovor se logicky stáčí k tři roky staré události. „Účastnil jsem se Majdanu, ale moc si to nepamatuji. Nevybavuji si detaily, jako bych byl v transu. Mně ani tak nešlo o Evropskou unii, nebo o to sesadit Janukovyče. Tak sice začaly původní protesty, ale v okamžiku, kdy byly první oběti po policejním zásahu, prostě nešlo nevyjít do ulic. To jsme nemohli dopustit, aby byli lidé zabíjeni státem.“
K večeru se opět vracíme k Majdanu. Vojáky vystřídal koncert kyjevské filharmonie a náměstím se linou tóny vážné hudby. Část lidí zaujatě poslouchá. Kousek dál je skupinka tančící tradiční tance ze západní Ukrajiny, o kus dál lidé tančí latinské tance. Všude je přítomná modrá a žlutá. Všude je přítomná Ukrajina. Cizinec se tím nechává strhnout a lituje, že podobný duch sounáležitosti nezažije ve své vlastní zemi.
